Relativistická filozofie

O filozofii

„Relativistická filozofie všechno proměňuje v sen a dějiny v osobní příběh.“

„Čím více jedinec chápe a cítí, že obraz jím poznávaného a prožívaného světa až příliš souvisí s ním samým, tím více odkrývá tajemství podstaty žití.“ 

„Ač se zdá být samozřejmostí, že tajemství hlubin vesmíru nesouvisí s tajemstvím hlubin lidské duše, relativistickou filozofií podniknutá cesta do jejich nitra dokazuje, že je tomu právě naopak.“

Relativistická filozofie je filozofickou nadstavbou moderních fyzikálních teorií, rozvádí do důsledků jednu z interpretací kvantové fyziky, podle níž se vše pozorované děje pouze v mysli (POLKINGHORNE, John. Kvantový svět. Praha: Aurora, 2000, str. 104). Jednou ze sporných věcí při interpretaci kvantové mechaniky je podle jednoho z jejích spoluautorů (HEISENBERG, Werner. Fyzika a filosofie. Praha: Aurora, 2000, str. 14, 27 a 137) otázka, jaký smysl (pokud vůbec nějaký) má pojem realita. Postupnou argumentací dochází Heisenberg k závěru, že pozorování hraje rozhodující roli v procesu poznávání a skutečnost je vždy různá podle toho, zda ji pozorujeme, či nikoli. Částice, jež mají být podle materialistů základem tohoto světa, nejsou skutečné, tvoří spíše svět tendencí či možností než svět věcí a skutečností. Podle interpretací dalších tvůrců kvantové fyziky – Bohra a Wignera jsou neurčitost a nepředvídatelnost přirozenými vlastnostmi kvantové teorie a skutečná fyzikální realita kvantových objektů je sporná; Wigner dokonce prohlašoval, že ke vzniku dění dochází až v mysli pozorovatele (HEY, Tony, WALTERS, Patrick. Nový kvantový vesmír. Praha: Argo a Dokořán, 2005, str. XIII a 361). Je-li však takto zpochybněn samotný základ reality (elementární částice), pak je realita sporná jako celek. Born jakožto další z těch, kteří se podíleli na vzniku kvantové mechaniky, si byl vědom jejích nečekaných důsledků i nutnosti filozofického výkladu; v této souvislosti uvedl: „Jsem nyní přesvědčen, že teoretická fyzika je vlastně filozofií.“

Jeden z teoretických fyziků (CAPRA, Fritjof. Tao fyziky. Praha: DharmaGaia, 2003, str. 151, 86, 22, 23, 152 a 73) dospěl k závěru, že máme co do činění s podivným druhem fyzikální reality, něco mezi bytím a nebytím. Tradiční pojmy, jako je prostor, čas, izolované objekty, příčina a následek v moderní fyzice ztrácejí svůj význam. Koncepty této fyziky vykazují překvapující paralely s idejemi vyjádřenými filozofiemi Dálného východu – hinduismu, buddhismu a taoismu. Podobně jako atomoví fyzici i východní mystici mají co do činění se skutečností, která leží za hranicí existence a neexistence. Když budeme pronikat do látky, neuvidíme nijaké izolované základní stavební kameny, ale ve shodě s mystiky Východu spatříme složitou síť vztahů.

Tyto vztahy působí nejen mezi věcmi navzájem, prvotně však mezi nimi a tím, co je pozoruje. Těmito vztahy se zabývá relativistická filozofie, jež je principiální teorií bytí, která prostřednictvím důsledné analýzy jevů uvědomovaného světa odhaluje nejprve jejich vzájemnou vazbu (neexistenci jevů jako jednotlivostí) a poté jejich podřízený vztah vůči poznávajícímu a prožívajícímu subjektu (neexistence jevů jako takových, resp. neexistence jevů mimo obsah vědomí). Relativistická filozofie takto objevuje vztah, za nímž ztrácí smysl hledat dále – vztah, jenž tento svět překonává (lat. relātiō, tj. vztah, odtud název filozofie). 

Relativistickou filozofií je při použití originálního principu, respektive paradigmatu bytí, prezentována komplementarita fyziky a metafyziky při zkoumání otázek gnozeologických (podstata světa a možnost jeho poznání), ontologických (vztah vědomí vůči absolutnu a smysl bytí) i etických – morálka je autonomní, zásady relevantního jednání tedy nejsou závislé na společenských přesvědčeních či náboženských zjeveních, nýbrž na individuálním svědomí, na vlastním přesvědčení jedince, neboť vůči němu je veškeré bytí vztaženo. Relativistická filozofie tímto slučuje v nedělitelný celek filozofické a teologické poznání spolu se závěry teoretické fyziky. Takto vymezená relativistická filozofie tvoří ucelený logický systém, jenž je obsahem knižních publikací, jejichž autorem je mystik a filozof Pavel Tesárek.

Poznání nás vede ke zjištění, že původní zákonitosti vyjadřující vztahy mezi pojmy je třeba vysvětlovat ze stále širších úhlů pohledu, neboť jednodušší definice přestávají být za složitějších podmínek pravdivé. Jedním z vrcholů poznání je zjištění jeho vlastního pochybení na samotném počátku, to když analýza vzájemných vztahů mezi pojmy vede k odhalení chyb při počátečním definování pojmů. Poznání tehdy poprvé dosáhlo samo sebe, když odhalilo, že prvotní pojmy (dané a priori tak, aby jakékoli poznávání bylo vůbec možné) jsou stanoveny chybně. Úvahy o základních pojmech a o samotném axiomatickém základu poznání vedou v konečném důsledku ke zpochybnění nutnosti identifikace jevů v rovině non já, neboť jako podstata non já je shledáváno fiktivní zrcadlo poznávajícího subjektu, nikoli věc o sobě. Poznání tak podruhé dosáhlo samo sebe, když odhalilo, že jeho objektem není faktická realita, nýbrž odraz jeho vlastních možností zrcadlící se v poznávaném.

Předmětem našeho poznávání a prožívání tedy nejsou vnější vjemy, nýbrž v konečném důsledku pouze vjemy vnitřní, a proto nemá smysl hledat skutečnou podobu toho, co je kódováno do formy nervových impulzů a následně v mozku dekódováno, neboť nic takového objektivně neexistuje. K odhalení subjektivní podstaty poznávané a prožívané hmotně-časoprostorové reality nám kromě závěrů vlastního poznání slouží analogie života a snu (paradigma bytí), princip odrazu možností (svět vypadá tak, jak nám naše poznávací možnosti dovolí) a princip vkladu emocí (svět vypadá tak, jak jej emocionálně prožíváme). Snění je prostředek k pochopení podstaty a smyslu bytí, jenž nám byl dán, leč zatím bez naší adekvátní odezvy. Jeho prostřednictvím lze chápat relativizaci významu hmoty, prostoru a času, zejména však paradigma vztahu vědomí, reality a absolutna.

Relativistická filozofie všechno proměňuje v sen a dějiny v osobní příběh; žádný popis nemůže být pravdivý, jelikož popisovaného nebylo a není ho ani nyní, je to jen záblesk vlastního snění. Usilujeme-li o nalezení byť jen jediného argumentu potvrzujícího názor, že to, co v životě poznáváme a prožíváme, není pouhým obsahem našeho vlastního snění, aniž by zároveň tentýž argument nemohl být použit jako důkaz při snění během spánku, že vysněné je skutečné, pak záhy shledáme, že naše úsilí je zcela marné. Základní paradigma relativistické filozofie tedy v tomto smyslu není možné jakkoli vyvrátit.

Existence vědomí a jím vytvářeného objektu (světa) je důsledkem takového hnutí absolutna, jako když se bůh náhle octne vprostřed svého snění (vznik neúplnosti – rozštěpení vědomí v subjekt a objekt). Podstatu světa lze z pozice takto vzniklého bytí (jsoucna) označit jako subjektivní realitu, rozumově či intuitivně poznávanou a emocionálně prožívanou ve hmotně-časoprostorové dimenzi. Absolutno (boha) si lze z pozice bytí přiblížit jako dokonalé soukolí, jež však ze svého pohledu žádnými kolečky ani dokonalostí tvořeno není. Absolutnu je totiž cizí rozlišování jakýchkoli atributů, a proto ani analogii vztahu snu a života vůči vztahu života a absolutna nelze zaměňovat za identitu. Absolutnu totiž už ze samotného principu nenáleží strastiplná proměnlivost, jež v důsledku neúplnosti provází snění i žití.

Relativistická filozofie tak přináší tento pohled na realitu: Absolutno svým hnutím doznalo proměny, kterou učinilo sebe objektem (non já) a subjektem (já) zároveň. Prostřednictvím vědomí já dochází k sebeuvědomování vůči fiktivnímu kontrastu (non já), respektive skrze tento kontrast. Sebereflexe probíhá subjektivními prostředky (v případě lidského bytí poznávání a prožívání) v rovněž subjektivních dimenzích (v případě lidského bytí dimenze hmoty, času a prostoru), jež samotnému absolutnu nenáleží (jsou v něm obsaženy v neprojevené podobě), a proto jsou zavádějící úvahy o dočasné (v dimenzi času) neexistenci absolutna po dobu jeho proměny. Absolutno je bohem a svět jeho snem, v němž působí prostřednictvím vědomí já, které usiluje o sebeuvědomění, aby tím nalezlo v absolutnu svou původní čistou podobu (oproštěnou od non já). Cyklus proměny (proměn) absolutna působí jako kyvadlo života.

Úkolem vědomí já tedy není jen očistit sebe od závislosti na non já, ale následně též dohlédnout přes tento iluzorní svět až ke své původní jednotě v absolutnu – završit tím proces sebeuvědomění. Cestu za dosažením jednoty já a absolutna nastiňuje relativistická filozofie prostřednictvím trojice pomyslných vývojových stupňů – od závislého vědomí přes vědomí uvědomělé až k vědomí sebeuvědomělému.  Absolutno (v hinduismu brahma) je mé pravé já (v hinduismu átman), jež vězí za tímto světem tak, jako mé vlastní já vězí za snem během spánku, v němž své příběhy zažívá a po svém původu a osudu pátrá mnou vysněné já. Pravé já, vlastní já i vysněné já, ač již z principu své podstaty vzájemně setkat se nemohou, přesto jedním a tím samým, stejné podstaty jsou!

Podle relativistické filozofie není možná existence trojice atributů – bůh, vesmír a člověk, neboť jsou v jistém smyslu jedním a tím samým. Taková představa je blízká i myšlenkám novoplatonismu – bůh je ukryt ve vědomí já, není tedy cizím objektem, lze jej dosáhnout zastavením rozlévání emanace (postupné vyvěrání v posloupnosti bůh – duch (duše) – hmota) a postupným návratem zpět v původní jednotu, a to v důsledku toho, že duše (vědomí já, resp. člověk) nepodlehne iluzi vnějších věcí (non já, resp. vesmír) a rozpomene se na svou původní jednotu v absolutnu (bohu). V absolutnu je člověk (stejně jako jeho vesmír) obsažen v neprojevené podobě.

Se zánikem vědomí já při rozplynutí objektu v subjektu v důsledku sebeuvědomění já dochází k zániku veškeré hmoty, času a prostoru, přičemž nikoli tímto procitnuvší absolutno, nýbrž subjektivní bytí (sen) bylo spojeno s prázdnotou – já přestalo vytvářet fiktivní (v podstatě prázdný) obraz (svět) jako nutný nástroj pro dosažení svého sebeuvědomění. Návrat k absolutnu tedy neznamená „někam“ odejít, neboť se nenachází někde vedle nás, ale je naším pokračováním („tat tvam asi“) – nikoli však v dimenzi času ani jakékoli jiné. Proto bůh není nějaký tvor, je to spíše událost (naplnění principu změnou stavu). 

Vztah k filozofickému relativismu

Filozofický relativismus představuje filozofickou metodu, jak lze opustit materialistická myšlenková schémata substanciálního typu, když tato schémata činí závislými na vztazích, jež představují referenční (vztažný) systém. Opakem vztahového myšlení je absolutizace, jež spočívá v nedůvodném ochuzování myšlenkových obsahů a v jejich následném neadekvátním obohacování. Ochuzování se při absolutizaci děje potlačováním myšlení ve vztazích; náhradou za potlačené vztahy je absolutizovaný objekt vzápětí obohacován o nové, často účelově vykonstruované vlastnosti, a to především o výlučnost, neomezenost a dokonalost. Tak vzniká dogma, tj. řádně neodůvodněné tvrzení, z něhož se odvozují tvrzení další, ač o něm samém se nepřipouští pochybovat. Filozofický relativismus má svůj původ v pokročilé potřebě lidského ducha překonat myšlením ve vztazích veškerá dogmata, mimo jiné též absolutizaci substance.

Zatímco filozofický relativismus prezentuje myšlení ve vztazích jako filozofickou metodu pro odkrývání spojitosti jednotlivých jevů tohoto světa (vztah mezi jevy navzájem), relativistická filozofie překonává filozofický relativismus nalezením takového vztahu, jenž celý tento svět překonává (vztah vědomí a světa). Relativistická filozofie obdobně jako filozofický relativismus opouští materialistická myšlenková schémata substanciálního typu, avšak na rozdíl od něj nezůstává jen na této pozici a zpochybňuje i substanciální předpoklad existence já (vědomí) a non já (svět), když uvádí zcela jinou možnost – ač se zdá, že já klade své vlastní bytí proti non já, neznamená to nutně, že non já je čímsi odlišným od já. Relativistická filozofie exaktním způsobem dokládá, že já klade své bytí nikoli proti, nýbrž skrze non já, jež samo utváří. Referenčním systémem, ke kterému je vše vztaženo, tímto přestává být vztahová povaha jevů a stává se jím vědomí samo. 

Relativismus ve svém kritickém pojetí zahrnuje a zároveň relativizuje všechno filozofické vědění, sám však žádné své vlastní nepodává (PEXIDR, Karel. Relativistická filosofie. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2016, str. 94). Zatímco filozofický relativismus popírá možnost existence absolutna (Pexidr, str. 143), relativistická filozofie odhaleným vztahem vědomí a světa, jenž překonává všechny vztahy v rámci světa, odkrývá široké pole ontologických úvah o vztahu vědomí a absolutna.

Vztah k jiným filozofiím 

Jednota já a absolutna nespočívá v teologické posloupnosti nadřazenosti, jak se domnívá objektivní idealismus, nýbrž v rovnocenném vztahu ve smyslu vzájemného přerodu (hinduistický vztah átmanu a brahma). Vědomí já není v podání relativistické filozofie produktem vysoce organizované hmoty ve stylu materialismu, nepůsobí kdesi vedle hmoty jako ve smyslu realismu, ba ani nemá svůj původ v dogmatizovaném stvořiteli, jak se domnívá objektivní idealismus prostřednictvím teismu. Vzhledem k zdůvodněnému poznání subjektivity toku času, rozlehlosti prostoru a výskytu hmotných částic, respektive v důsledku poznání jejich odvozenosti od činnosti vědomí, je třeba uvedená stanoviska obrátit naruby – vědomí je tvůrcem jsoucna. 

Zatímco pro substanciálně orientovaný západní svět jsou nosnou konstrukcí filozoficko-teologických úvah konkrétní události či osoby a je provázející knižní díla, relativistická filozofie tyto atributy přehlíží, a to nikoli samoúčelně, nýbrž právě v důsledku poznání odvozenosti vnějšího světa od vnitřního světa poznávajícího a prožívajícího subjektu (vědomí já). V souladu se závěry existencialismu tak nemá v „objektivním“ světě nic hodnotu, včetně jeho historie, ledaže by se jednalo o akt poznání příčiny uvedeného tvrzení. 

Podle hinduismu brahma (absolutno) tvoří zároveň podstatu já (átman). Brahma je stav bytí, kdy vymizel rozdíl mezi subjektem a objektem. Je prezentováno slovy: „Všechny projevy tohoto světa existují ve mně v neprojevené podobě.“ Nekonečně velké mimo nás je to, co je nekonečně velké v nás. Átman jako nejhlubší podstata člověka postrádá všech jeho individuálních rysů; s výjimkou splynutí s brahma se átmanu netýká nic, co člověk dělá a co se s člověkem děje. Nemá žádný pohyb, není v čase ani prostoru. Přiblíží-li se člověk intuitivním vhledem a meditací k tomuto svému neproměnnému základu, pociťuje nevyslovitelnou blaženost. Splývá-li s ním, vymaňuje se z pout tohoto světa (obdoba zanikání děje snu během spánku při procitání do stavu bdění). Mé pravé já je tedy něčím jiným, než čím se jako smyslové já cítím být. To, čím se cítím být, nejen nejsem já ve své podstatě, ale je to něco, co se mého skutečného já přímo netýká. Mé pravé já je jen své, nepomíjivě neproměnné, jediné vskutku jsoucí (není jím tedy já zabředlé v říši snů během spánku, resp. života).  

Descartovský racionalismus považuje člověka za přímý produkt absolutna, vývoj lidské společnosti je tedy pouhou fikcí. Proto jakékoli historické události, díla či osoby jsou nevýznamné. O tom, že by mohl zpochybnit v podstatě vše, čemu normálně věřil, přesvědčil Descarta argument souvislého snu. Věřím, že právě čtu tyto řádky. Proč? Protože mě o tom informují moje smysly. Ale není možné, že jen sním? Ve snech mi smysly předávají informace téhož druhu, jaké přijímám, když bdím. Jak tedy vím, že právě nesním?  Jelikož všechny myšlenky a názory, které máme v bdělém stavu, k nám přicházejí i ve spánku, aniž by v té chvíli byly sebeméně pravdivé, je možné, že vše, co kdy vstoupilo do naší mysli, není ve skutečnosti pravdivější než pouhý sen. Jak vím, že bůh nezpůsobil, aby nebyla žádná země, žádné nebe, žádné rozlehlé těleso, žádná velikost, žádné místo, a že se přesto zdá, jako by existovaly? Pouhou domněnkou je, že existují přesvědčení, kterými argument snu neotřese. Nejsou jimi ani tvrzení, jež se týkají nanejvýš obecného, například matematické výroky. Jakou mám jistotu, že má aktuální zkušenost není pouhým klamem? Je neúčelné namítat, že tato hypotéza je krajně nepravděpodobná. Vždyť stejně jako ve snu nemám ani jak se dozvědět, co je pravděpodobné a co ne.

Berkeley svým přesvědčením, že veškeré bytí se odehrává pouze v mysli, učinil poznání, jež se o dvě stovky let později stalo možným řešením hádanky odkryté kvantovou fyzikou. Všechna tvrzení o minulosti nedokazují jakoukoli faktickou minulost, nýbrž jen deklarují skutečnost, že se v knihovnách dají nalézt knihy, které obsahují vzájemně si odpovídající tvrzení. Takové knihy však mohou být „objeveny“ i během našeho snění ve spánku. Zkuste najít místo, kde se odehrává děj vašeho snu. Můžete o vlastním ději snu vyprávět, nedokážete jej však zařadit ve smyslu teritoriálním. Nijak vás to netrápí, neboť víte, že takové místo nemá smysl hledat, vždyť sen byl jen ve vaší fantazii. Sny jsou tedy součástí naší skutečnosti, aniž by přitom na ní měly jakýkoli faktický podíl (život sny obsahuje v neprojevené podobě). Analogicky lze konstatovat, že námi poznávaná a prožívaná skutečnost je součástí absolutna, aniž by je utvářela.

Podle Hegela se absolutno prostřednictvím jím utvořeného světa snaží pochopit sebe samo. Skutečnost je konstituována duchem, jenž si to zprvu neuvědomuje; považuje realitu za cosi na sobě nezávislého, ba dokonce za něco vůči sobě nepřátelského. Tomu odpovídá nejnižší forma vědomí, kterou provází jistota na úrovni smyslové zkušenosti. Vyšší formě vědomí odpovídá stav, kdy se vědomí již aktivně snaží dát hrubým datům smyslové zkušenosti určitou jednotu a souvislost. Vědomí na této úrovni svým rozvažováním odhaluje určité zákonitosti, které se zpočátku jeví jako zákonitosti spoutávající objekty smyslové zkušenosti, avšak s vývojem dochází k poznání, že tyto objekty i zákonitosti až příliš souvisí s činností samotného vědomí. Vědomí se tehdy pokouší porozumět svým vlastním výtvorům, má za svůj předmět sebe samo. Hegelovská dialektika takto smazala dualismus přírody a myslící bytosti, byl jí rozpracován systém, v němž duch prochází rozličnými stadii, než dojde k sebeuvědomění, tj. zjištění, že to, čím se zabývá, je on sám. Tímto vrcholí způsob vyjádření relativity a subjektivity vnějšího světa. Nejvyšší formou absolutního ducha se stává filozofie, jež je ideou, která myslí sebe samu. Dějiny filozofie jsou v tomto smyslu dějinami absolutního ducha. 

Analogie snu a života má svou velkou vnitřní hloubku. Stejně jako když při snění během spánku dochází jen k subjektivně pociťovanému výskytu částic v různých zdánlivě existujících místech a jakýkoli předmět se může v souvislosti s dějem snu kdykoli náhle zjevit či zmizet v subjektivním poli snu, tak na shodném principu i částice hmotného světa jsou pouze změnami obecného pole (ryze mentální pole určované v rovině poznávání a prožívání), jež je produkováno vědomím, a proto i zdánlivě svébytné částice mohou s tímto polem kdykoli splynout. Hledáním obecného (sjednoceného) pole, ze kterého vše vychází a v něž se vše navrací, strávil poslední roky svého života dokonce i Einstein (CAPRA, Fritjof. Tao fyziky. Praha: DharmaGaia, 2003, str. 208). Takové sjednocené pole shledávají hinduisté v brahma, buddhisté a taoisté pak v tom, co představuje dharmakája či tao. 

Složitá síť vztahů mezi jevy tohoto světa má svůj principiální původ v jejich vztahu vůči pozorujícímu subjektu. Tímto je odhalován nejzáhadnější a přitom vše vysvětlující vztah, jenž odkrývá podstatu světa v podání relativistické filozofie: „Subjekt při vnímání pouze identifikuje kolaps subjektivně vnějšího pole v iluzorní částice, nepozoruje tedy jakékoli objektivní vnější dění. Částice mohou v závislosti na způsobu (energii) pozorování zanikat do ničeho a naopak vznikat z ničeho.“ Co je v případě snění během spánku považováno za samozřejmost, to by nám mělo být inspirací pro pochopení dění v takzvaném reálném světě. 

Pak odpověď na otázku, proč se nám nedaří nalézt podstatu základních elementů reality, je nasnadě. Stačí přijmout snění jako paradigma veškerého dění. I ve snu můžeme rozebírat tisíce detailů jeho obsahu, včetně zdánlivě svébytných „archeologických“ důkazů toho, že vnější svět (prostředí snu) předchází bytí (snící vědomí). S okamžikem procitnutí do stavu bdění však shledáváme, že vše bylo pouhou iluzí produkovanou vědomím, včetně všech „objevů“ učiněných během snění. Řešení položené otázky je tedy zcela zřejmé: Podstatu základních elementů reality nemá smysl hledat, neboť ony žádnou reálnou podstatu nemají! Jsou jen produktem mysli, a proto budeme-li vycházet z objektivity reality, jejím rozborem budeme nacházet elementy nové a nové – tím se rozvine spirála nekonečného poznávání. Zpochybníme-li však objektivitu reality, pak se začnou její atributy slévat zpět v původní celek. V tomto smyslu máme v závislosti na úrovni dosaženého poznání ve své moci nalézt to, co nalézt chceme. Buď se z principu pudu sebezáchovy v tomto světě zaměříme na realitu a budeme se jí zaobírat v širokém spektru její množící se iluzorní rozmanitosti, nebo z principu pudu návratu k absolutnu budeme v důsledku učiněného poznání vyvíjet aktivitu opačným směrem.