Relativistická filozofie

O čase

Stěžejním tématem relativistické filozofie je vysvětlení podstaty času. Nejprve je však třeba pochopit relativitu toku času ve smyslu teorie relativity. Podle této teorie je plynutí času závislé na podmínkách pozorování – se změnou vztažné soustavy (subjektu), z níž (z něhož) je pozorování činěno, jsou výsledky pozorování různé. Přesto pozorovatel, který je ovlivněn odlišným pohybem, odstředivou silou či gravitací, nic ve vztahu k toku času nepociťuje. Pouze při pohledu do světa takto neovlivněného pozoruje, že se tam tok času změnil (naopak z tamního pohledu čas běží zcela normálně, avšak tok času ovlivněného pozorovatele je identifikován jako změněný). Důležitost tohoto poznatku tkví zejména v tom, že v extrému lze z našeho místa sledovat v jiné vztažné soustavě natolik rychlý tok času, že doba počátku dění probíhajícího v této soustavě (mimo nás) se téměř neliší od doby jeho konce, třebaže obdobné dění v našich podmínkách (např. délka lidského života) trvá desítky let.

Prostřednictvím teorie relativity byla nejprve exaktně doložena vzájemná závislost (vztah) času, prostoru a hmoty (neexistence jednotlivostí), aby následně mohla být kvantovou fyzikou prokázána závislost obrazu hmotného časoprostoru na okolnostech a možnostech jeho pozorování. Došlo tím k odhalení neexistence obrazu jako takového, respektive jeho závislost (vztah) vůči pozorovateli samému. Vzhledem k subjektivní povaze světa není čas, prostor a hmota čímsi vzájemně rozlišitelným, ba ani fakticky existujícím.

Teoretická fyzika představuje nápadnou paralelu s východní mystikou, neboť chápe vesmír jako nedělitelný celek, který zahrnuje v první řadě jeho pozorovatele. V moderní fyzice ztrácejí význam tradiční pojmy, jež představují izolované objekty, rovněž tak i příčina a následek, prostor a čas. Obdobně jsou podle upanišad časové sledy věcí a události jen projevy (představy) našeho myšlení. Záměna těchto představ za pravou skutečnost je podle upanišad projevem nevědomosti. 

Zásadní Augustinovy myšlenky se také týkaly problému času. Zjistil, že čas nelze oddělit od našeho vědomí. Obdobně i Kant relativizoval význam času a prostoru, když je považoval za nutné rámce pro smyslové vnímání a racionální myšlení; nepokládal je za objektivně dané „věci o sobě“, jak se mylně domnívá běžné praktické rozvažování. K tomu, aby se smyslové vjemy staly jevy, je třeba nejprve je zasadit do rámce apriorních forem – času a prostoru. Je to tedy teprve myslící já, vědomí sebe, jež utváří jevy v čase a prostoru. Kantovský relativismus takto zpochybnil existenci času a prostoru jako samostatných věcí o sobě, za původce těchto zdánlivě objektivních atributů skutečnosti označil vědomí. Čas a prostor jsou pouhé mentální struktury, které pochází z nás, nikoli z věcí – čas a prostor jsou jen způsoby vnímání. 

Reálný čas vně lidského vědomí neexistuje, neboť čas bez závislosti na vědomí je iluzorní. Teprve vědomí ustavuje věci. Je však obtížné uvěřit tomu, že by realitu vytvářel sám proces jejího vnímání, že by vše vznikalo teprve v okamžiku pozorování. Co by bylo s minulostí? Odpověď slovy Einsteina: „Minulost je jen iluzí, třebaže iluzí houževnatou.“ Svět není existující entita, která by měla svou historii – vše je přítomností, vzpomínky nevyjímaje. 

Neumíme si představit věčnost, jelikož si nedokážeme uvědomit nějaký bod v minulosti bez pocitu, že i před ním něco bylo. Problém není ve vnějším světě, neboť ten je sám o sobě iluzorní, a proto úvahy o jeho věčnosti či konečnosti jsou zbytečné; problém je v nás samých, v naší logice, jež často klade zavádějící otázky. Zneužitím řeči by byl úsudek, že není-li bůh (absolutno) v čase, musí být povahy statické. Tento úsudek totiž a priori existenci času předpokládá. Avšak skutečnost, že si nedokážeme představit existenci absolutna bez jeho proměnlivosti či neproměnlivosti v čase, je pouze naší vadou (odrazem našich omezených možností), nikoli záležitostí absolutna, v němž je vše obsaženo v neprojevené podobě – stejně jako prostředí a obsah snění nemá cenu hledat v bdělém stavu, obdobně je tomu s prostředím a obsahem našeho bytí vůči absolutnu. 

Dějinná data vnějšího světa mají stejně pochybný význam, jaký má časový sled událostí obsažených v našem snění. To je důvod, proč relativistická filozofie neobsahuje jakákoli časová data, jež by měla vliv na její obsah (v opačném případě by totiž tato filozofie popírala sebe samu). V relativitě tak tonou veškeré časoprostorové konstrukce reality (popisy věcí v čase a prostoru). To je ale závěr obtížně přijatelný zejména pro substanciálně orientovaný západní svět, pro nějž jsou konkrétní události či osoby a je provázející knižní díla nosnou konstrukcí filozoficko-teologických úvah. Relativistická filozofie tyto atributy přehlíží, nikoli však samoúčelně, nýbrž v důsledku poznání odvozenosti vnějšího světa od vnitřního světa poznávajícího a prožívajícího subjektu (vědomí já). V souladu se závěry existencialismu tak nemá v „objektivním“ světě nic hodnotu, včetně jeho historie, ledaže by se jednalo o akt poznání příčiny uvedeného tvrzení. 

Přijetí iluzorní podstaty je obtížné zejména v případě času, neboť zatímco u hmoty či prostoru si můžeme pomoci představou snění (zkuste najít předměty či místa, jež provází naše sny), časová dimenze se zdá být vlastní bdění i snění. Děj snu však probíhá v dimenzi, jež náleží jen světu vysněných jevů. Vůči snícímu já se nic nemění, ač se děj snu neustále vyvíjí. Lze hovořit o bezčasovém já, které se svým hnutím (počátkem snění) rozštěpilo ve vysněný objekt a snící subjekt; vůči snícímu já je však vše v neměnném stavu. Během snění tak vládne bezčasovost, jež je z pohledu snění otočena naruby: obsahy snění se v čase mění, vše se vyvíjí, byť ve vztahu ke stavu bdění se nic nemění. 

Co je pro časovost přirozenou nutností (strastiplná proměnlivost bytí), to je pro bezčasovost – z principu otočení naruby – překonaná omezenost (zůstává obsažena v neprojevené podobě). Je však třeba zdůraznit, že uvedený princip je kvalitativně zcela odlišný, než jaký představuje pojem negace. Bezčasovost totiž neznamená zastavení toku času, nýbrž jeho překonání – nastolení přítomného okamžiku, jenž nezná minulost ani budoucnost. Je to věčné nyní, jež však není v čase. 

Bezčasovost tedy nelze považovat za opak dynamického projevu, neboť tím je projev statický (absence dynamiky). Ve svém souhrnu statické a dynamické projevy tvoří časovost; bezčasovost je opakem (negací) časovosti, tedy i statických projevů; negaci časovosti tak nelze zaměňovat za absenci dynamiky. Z tohoto důvodu pozbývá smyslu poukazovat na vadu učení, které akceptuje možnost dynamické povahy jsoucna při současném tvrzení nedynamické (to zdaleka neznamená statické) povahy absolutna – přesněji řečeno: při odmítání relevance časové dimenze jako takové v důsledku její identifikace coby pouhého produktu a nástroje sebeuvědomování já vůči non já. 

Představa světa existujícího mimo vědomí já je jen zdáním – takový svět existuje pouze v našich představách o minulosti či budoucnosti, nikoli jako cosi v té době objektivně dané. Zatímco vůči budoucnosti takovou úvahu přijímáme, v případě minulosti nám to činí obtíže. Poznatky plynoucí z novodobých fyzikálních a filozofických teorií jsou však již stabilní základnou pro odůvodnění zbytečnosti našich obav z nicotnosti vůči zdánlivé rozlehlosti vnějšího světa (vesmíru) a jeho obsáhlé minulosti či budoucnosti.

Bez těchto poznatků lze zažívat děsivé představy o dalších miliardách let existence vesmíru po naší smrti bez možnosti našeho zásahu do jeho dění. Teisté zbytečně očekávají vzkříšení svého těla v hrobě, neboť s časem, tělem i se světem se to má všechno úplně jinak. S koncem vědomí já (zdaleka se nemusí jednat o okamžik fyzické smrti) zaniká čas i svět stejně tak, jako když obsah snu mizí při probuzení. Budiž nám alespoň jednoduchým důkazem subjektivity času a naivity zmíněných obav upozornění na ten fakt, že se sice často obáváme představ světa bez nás po naší smrti, ale proč nás neděsí představa údajných miliard let existence vesmíru před zrozením nás samých?  

Poznáváním a prožíváním neodhalujeme takový vnější svět, jenž by měl nějakou svou reálnou minulost. Tvrzení dokládající historii znamenají jen konstatování, že existují knihy, ve kterých se dají tato tvrzení nalézt, nejsou však důkazem jakékoli minulosti. I ve snu se můžeme snažit dokázat objektivitu obsahu snění prostřednictvím knižních děl přesahujících nás samé – ty knihy ve snu samozřejmě „objevíme“, včetně historických „faktů“ v nich uvedených, ale to jsou jen námi vysněné texty!