Relativistická filozofie

O prostoru

Relativistická filozofie nepovažuje prostor, hmotu ani čas za cosi vzájemně rozlišitelné, ba ani za cosi fakticky existující, a to díky jejich prokazatelné vazbě na vědomí pozorujícího subjektu. K obdobnému poznání dospěly i moderní fyzikální teorie, když nejprve prostřednictvím teorie relativity byla exaktně doložena vzájemná závislost (vztah) hmoty, času a prostoru (neexistence jednotlivostí) a následně pak byla kvantovou fyzikou prokázána závislost obrazu hmotného časoprostoru na okolnostech a možnostech jeho pozorování. Došlo tím k odhalení neexistence daného obrazu (jako nezávislé věci o sobě), respektive byla prokázána závislost (vztah) tohoto obrazu vůči vědomí jeho pozorovatele (tvůrce).

Zatímco podle speciální teorie relativity neexistují věci bez času a prostoru, podle obecné teorie relativity zároveň platí, že neexistuje čas ani prostor bez věcí (hmoty). Obecná teorie relativity odhaluje vzájemný vztah prostoru a gravitace, když zjišťuje, že s výskytem hmoty vznikají nejen gravitační účinky, ale dochází i ke změně geometrie prostoru. Neznamená to však, že by gravitace způsobovala nebo byla způsobována zakřivením časoprostoru, ale jde o to, že gravitace je zakřivením časoprostoru! Spojení všech uvedených elementů – prostoru, hmoty, gravitace a času – s vědomím pozorovatele se stalo dílem až kvantové fyziky.

Kvantová fyzika představuje nápadnou paralelu s východní mystikou, neboť chápe vesmír jako nedělitelný celek, který zahrnuje v první řadě jeho pozorovatele. V této fyzice ztrácejí význam tradiční pojmy, jež představují izolované objekty, rovněž tak i příčina a následek, prostor a čas. Obdobně jsou podle upanišad tvary, struktury, věci a události jen projevy (představy) našeho kategorizujícího a kvantifikujícího myšlení. Záměna těchto představ za pravou skutečnost je projevem nevědomosti.  

Hinduistické brahma v sobě sice obsahuje (ovšem v neprojevené podobě) iluzorní kategorie hmoty, prostoru, času i příčinnosti, ale vymyká se jejich omezením, neboť je neobsahuje jako svou součást (stejně tak i život ve stavu bdění obsahuje noční sny, aniž by přitom tyto sny provázely stav bdění ve své projevené podobě). Podle jógáčárového buddhismu subjekt ani objekt neexistují (netýká se vědomí), umístění věcí v prostoru a čase lze podle něj vysvětlit analogií se snem, v němž neskutečné vidiny tvořící objekt také mají své zdánlivé časoprostorové umístění, ačkoli odděleně od snící mysli prokazatelně neexistují. 

Kantovský relativismus též zpochybnil existenci prostoru a času jako samostatných věcí o sobě, když za původce těchto zdánlivě objektivních atributů skutečnosti označil vědomí. Kant relativizoval význam prostoru a času, považoval je za nutné rámce pro smyslové vnímání a racionální myšlení, nepokládal je za objektivně dané „věci o sobě“, jak se mylně domnívá běžné praktické rozvažování. K tomu, aby se smyslové vjemy staly jevy, je třeba nejprve je zasadit do rámce apriorních forem – času a prostoru. Je to tedy teprve myslící já, vědomí sebe, jež utváří jevy v prostoru a čase. Zákonitosti přírody tedy nejsou uloženy v přírodě, ale v mysli samé. Základem kantovského relativismu je tak teze, že svět nám není dán, nýbrž je organizován rozumem. Prostor a čas jsou pouhé mentální struktury, které pochází z nás, nikoli z věcí. Prostor a čas jsou jen způsoby vnímání.

Pro relativistickou filozofii je prostředkem k pochopení podstaty a smyslu bytí princip snění, jenž nám všem byl dán, leč zatím bez naší adekvátní odezvy. Jeho prostřednictvím lze chápat relativizaci významu hmoty, prostoru a času, zejména však paradigma vztahu vědomí, reality a absolutna. Usilujeme-li o nalezení byť jen jediného argumentu potvrzujícího názor, že to, co v životě poznáváme a prožíváme, není pouhým obsahem našeho vlastního snění, aniž by zároveň tentýž argument nemohl být použit jako důkaz při snění během spánku, že vysněné je skutečné, pak záhy shledáme, že naše úsilí je zcela marné. 

Analogie snu a života jakožto základní paradigma bytí má svou velkou vnitřní hloubku. Stejně jako když při snění během spánku dochází jen k subjektivně pociťovanému výskytu částic v různých zdánlivě existujících místech a jakýkoli předmět se může v souvislosti s dějem snu kdykoli náhle zjevit či zmizet v subjektivním poli snu, tak na shodném principu i částice hmotného světa jsou podle relativistické filozofie pouze změnami obecného pole (ryze mentální pole produkované vědomím a určované v případě člověka v rovině poznávání a prožívání), jež je produkováno vědomím, a proto i takové zdánlivě svébytné částice mohou s tímto polem kdykoli splynout. Stejně jako nemá smysl hledat prostředí a obsah snění v bdělém stavu, obdobně je tomu s prostředím (prostorem) a obsahem našeho bytí vůči absolutnu.  

Zkuste najít místo, kde se odehrává děj vašeho snu. Můžete o vlastním ději snu vyprávět, nedokážete jej však zařadit ve smyslu teritoriálním. Nijak vás to netrápí, neboť víte, že takové místo nemá smysl hledat, vždyť sen byl jen ve vaší fantazii. Sny jsou tedy součástí naší skutečnosti, aniž by přitom na ní měly jakýkoli faktický podíl (život sny obsahuje v neprojevené podobě). Analogicky lze konstatovat, že námi poznávaná a prožívaná skutečnost je součástí absolutna, aniž by je utvářela. Tímto ztrácí prostor i hmota svou individualitu a zanikají do spojovacího článku, jímž je pole. O jaké pole se však jedná? Kvantová fyzika předznamenala, že by bylo chybné toto pole považovat za čistě materiální, neboť má přímý vztah k pozorujícímu subjektu. 

Zatímco v rovině poznávání mluvíme o fyzikálních polích (např. gravitačních či elektromagnetických), v rovině prožívání o polích emocionálních. Všechna tato pole tvoří obecné pole (obsah vědomí), které působí integrálně, tedy uvedené složky nerozlišuje. V důsledku kolapsu obecného pole dochází k subjektivnímu výskytu částic, s nímž je spojen (stejně tak subjektivní) tok času a rozlehlost prostoru. Hmota, čas a prostor jsou tedy tatáž entita, nikoli samostatné elementy skutečnosti, nýbrž různé projevy téhož racionálně poznávaného a emocionálně prožívaného obsahu vědomí. Obdobně je důsledkem kolapsu obecného pole vysněný obsah snu, který rovněž provází všechny základní složky – hmota, čas, prostor a emoce; přitom je však nepochybné, že se jedná o celek, jenž nemá smysl rozlišovat na jednotlivé složky.  

Hledáním takového obecného (sjednoceného) pole, ze kterého vše vychází a též se v něm rozplývá, strávil poslední roky svého života i Einstein (CAPRA, Fritjof. Tao fyziky. Praha: DharmaGaia, 2003, str. 208). Schrödinger, spoluautor kvantové fyziky a zároveň filozof se sklonem k mystice, hledal na sklonku svého života inspiraci při hledání sjednoceného pole tam, kde je pro hinduisty brahma, pro buddhisty a taoisty zas dharmakája či tao. Pro relativistickou filozofii není toto pole ničím jiným než projekční plochou vědomí, na které se kterýkoli iluzorní předmět může zjevit obdobně tak, jako je tomu při snění během spánku – pole tedy není spojeno s vědomím, nýbrž je jím samým!