Relativistická filozofie

O hmotě

Při dostatečné pozornosti a zaujatosti lze mezi jednotlivými věcmi skutečnosti nalézt vzájemné vztahy. Jak dokládá relativistická filozofie, principiálně se ale jedná o vztahy vůči pozorujícímu subjektu. Zaměříme-li se pouze na věci (substanciální pohled), ztrácíme tento principiální vztah ze zřetele a věci začnou žít svým zdánlivě svébytným životem. Vezmeme-li však v potaz veškeré působící vztahy, shledáme nejprve neexistenci věcí jako jednotlivostí (kvůli jejich vzájemným vztahům) a vzápětí neexistenci věcí jako takových (kvůli jejich vztahu vůči pozorovateli). 

Obdobně tomu bylo i v případě teorie relativity a kvantové fyziky, když prostřednictvím teorie relativity byla nejprve exaktně doložena vzájemná závislost (vztah) hmoty, času a prostoru (neexistence jednotlivostí) – podle speciální teorie relativity platí, že neexistují věci bez času a prostoru, podle obecné teorie relativity zároveň platí, že neexistuje čas ani prostor bez věcí (hmoty). Následně byla kvantovou fyzikou prokázána závislost obrazu hmotného časoprostoru na okolnostech a možnostech jeho pozorování. Došlo tím k odhalení neexistence obrazu jako takového, respektive jeho závislost (vztah) vůči pozorovateli samému.

Teoretická fyzika představuje nápadnou paralelu s východní mystikou, neboť považuje vesmír a proces jeho pozorování za nedělitelný celek, v němž je pozorovatel určujícím faktorem pro výsledek pozorování. V moderní fyzice ztrácejí význam tradiční pojmy, jež představují izolované objekty, rovněž tak i příčina a následek, prostor a čas. Obdobně jsou podle upanišad tvary, struktury, věci a události jen projevy (představy) našeho kategorizujícího a kvantifikujícího myšlení. Záměna těchto představ za pravou skutečnost je podle upanišad projevem nevědomosti. 

Hinduistické brahma v sobě sice obsahuje (ovšem v neprojevené podobě) iluzorní kategorie hmoty, prostoru, času i příčinnosti, ale vymyká se jejich omezením, neboť je neobsahuje jako svou součást (stejně tak i život ve stavu bdění obsahuje noční sny, aniž by přitom tyto sny provázely stav bdění ve své projevené podobě). Podle jógáčárového buddhismu hmotné předměty neexistují, umístění věcí v prostoru a čase lze vysvětlit analogií se snem, v němž neskutečné vidiny (hmotné předměty) také mají své zdánlivé časoprostorové umístění, ačkoli odděleně od snící mysli prokazatelně neexistují. 

Stejně jako je tomu v případě moderní fyziky, tak i buddhisté považují všechny předměty za procesy a odmítají existenci jakékoli materiální substance. Buddhismus tedy chápe předmět jako událost, a ne jako věc či substanci. Všechny jevy tohoto světa nejsou ničím jiným než klamným projevem mysli a samy o sobě nejsou reálné. Oproti tomu evropská filozofie má sklon hledat realitu v substanci, třebaže Wigner a někteří další kvantoví fyzici tvrdí, že zahrnutí lidského vědomí se stane podstatnou stránkou budoucí teorie hmoty (CAPRA, Fritjof. Tao fyziky. Praha: DharmaGaia, 2003, str. 202, 268 a 293).  

Berkeley dávno před vznikem kvantové fyziky předpověděl jednu z jejích možných interpretací, když konstatoval, že hmota neexistuje jinak než jako forma mysli; za pouhou intelektuální konstrukci považoval názor, že hmotný vesmír existoval předtím, než ho mohl kdokoli vnímat. Podle Klímy pak za každou hmotou vězí totéž, co se skrývá za mozkem, tedy vědomí: „Jen duševní stavy existují a nic mimo ně samozřejmě existovat nemůže, protože pojem existence je výhradním majetkem a součástí vědomí, takže odtržení od něho je beze smyslu. I hmota (zevní svět) je naším duševním stavem, naší představou. Příroda sama zákonů nemá, to jen duch, jenž ve bdění je zákonné, přesné, spoutané povahy, vnáší tyto do přírody.“ (KLÍMA, Ladislav. Mezi skutečností a snem. Bratislava: Artforum, 1991, str. 5-7).

Pojem možnosti, jenž označuje pouhou potenciální skutečnost, je jádrem relativistické filozofie. Obecné pole produkované vědomím je v jejím smyslu potenciálním zdrojem vzniku dění (subjektivně pociťovaného jako dění vnější), ke kterému může dojít při kolapsu tohoto pole v iluzorní částice v důsledku pozorování (analogie vzniku snu během spánku). Hmota tedy má svůj původ ve vědomí, to samé se však týká i času. Takové zjištění odpovídá i závěrům teorie relativity, podle nichž nejen hmota, ale i způsob toku času plyne z geometrie prostoru (závislost toku času na gravitačních podmínkách, tj. závislost na hmotě spojené s geometrií prostoru). Geometrie prostoru ve smyslu relativistické filozofie odpovídá stavu obecného pole produkovaného vědomím. Změní-li se v důsledku aktivity způsobů sebeuvědomění (poznávání a prožívání) stav pole (geometrie prostoru), lze očekávat vznik, změnu či zánik iluzorních hmotných předmětů.

Pak pro nás a nejednoho kosmologa přestane být matoucí otázka, jak mohlo něco (svět) vzniknout z ničeho. Problém totiž není ve vnějším světě, nýbrž v našem způsobu uvažování, v naší mysli, která při chybném uvažování klade zavádějící otázky. Zmíněné „nic“ je totiž ve skutečnosti „cosi“ – stejně jako je pro sen během spánku život v bdělém stavu „ničím“, ve skutečnosti je však „čímsi“. Stejně jako neexistuje obsah snění, tak v obdobném smyslu neexistuje ani realita; snění (a obdobně i realita) však neexistuje v něčem, co existuje! 

Při zkoumání světového názoru založeného na moderní fyzice se neustále přesvědčujeme o tom, že myšlenka o základních stavebních kamenech světa se už obhájit nedá. Třebaže v minulosti měla tato koncepce mimořádný úspěch při vysvětlování fyzikálního světa pomocí atomů, vždy se ukázalo, že každá elementární částice je složenou strukturou. Konečnou základní složku hmoty se nikdy nalézt nepodařilo, a to právě z důvodu, že taková složka zkrátka neexistuje! 

Proč ale otázka vnitřní struktury částic před námi stále leží? Je to tím, že již samotné uvědomění si částice způsobuje díky struktuře naší vlastní mysli, že tato částice má vnitřní strukturu! Činnost vědomí může nekontrolovatelně (vědecky nepopsatelně) částice utvářet. Východní mystici jsou přesvědčeni, že všechny vnímané věci a události vznikají z určitého stavu vědomí a posléze do něj zanikají. Pozorovaný objekt tak může být před učiněním pozorování ve více různých stavech současně. Tím dochází k prolomení jednoho ze základních zákonů (axiomů) aristotelské logiky – „tertium non datur“ (třetí možnost neexistuje), neboť tatáž entita může mít zároveň dvojí vlastnost téhož charakteru. 

Podle Bohra jsou izolované hmotné částice pouhé abstrakce, jejichž vlastnosti lze vymezit a pozorovat jen pomocí jejich interakcí s jinými systémy. Částice tedy nejsou základními stavebními kameny tohoto světa. Jsou to pouhé idealizace, které mají praktický, nikoli však ontologický význam. Heisenberg si byl vědom důsledků kvantové mechaniky, a proto neváhal konstatovat, že elementárním částicím nelze přiřknout jejich reálnou existenci. Má-li však být taková částice základem tohoto světa, pak je zpochybněna celá jeho materiální podstata – tento svět nemá reálnou existenci! 

Na vnější dění (objekt) lze tedy důvodně nahlížet jako na naplnění možnosti zkolabování určité energie ve formu v podobě částic, jež ze subjektivního hlediska vybočují z původní jednoty objektu. Na obdobném principu však funguje i obsah snění během spánku, kdy vědomí naplní možnost fiktivního prostředí snu a vytvoří (kolaps zdánlivě vnější energie) ve snu iluzorní předmět, který s koncem snění zaniká v subjektu procitnuvším ze spánku. Vzhledem k tomu, že naplnění možnosti uvedeného kolapsu je v přímé vazbě na pozorující subjekt, vynořuje se náhle jako spojovací článek nerozdělitelný vztah subjektu a objektu. V důsledku tohoto zjištění nalézá vše svou původní jednotu, tj. identitu subjektu a objektu, já a non já. 

Tím ale hmota ztrácí svou individualitu a stejně jako prostor i ona zaniká do spojovacího článku, jímž je pole. O jaké pole se však jedná? Kvantová fyzika předznamenala, že by bylo chybné toto pole považovat za čistě materiální, neboť má přímý vztah k pozorujícímu subjektu. Ve smyslu relativistické filozofie se jedná o obecné pole, jež je ve své podstatě ryze mentální, tedy je produkováno vědomím a určováno možnými způsoby sebeuvědomění – v případě člověka se jedná o poznávání a prožívání. Zatímco v rovině poznávání mluvíme o fyzikálních polích (např. gravitačních či elektromagnetických), v rovině prožívání o polích emocionálních.  Všechna tato pole tvoří obecné pole (obsah vědomí), které působí integrálně, tedy uvedené složky nerozlišuje. 

V důsledku kolapsu obecného pole dochází k subjektivnímu výskytu částic, s nímž je spojen (stejně tak subjektivní) tok času a rozlehlost prostoru. Obdobně je důsledkem kolapsu obecného pole vysněný obsah snu, který rovněž provází všechny základní složky – hmota, čas, prostor a emoce; přitom je však nepochybné, že se jedná o celek, jenž nemá smysl rozlišovat na jednotlivé složky. Složitá síť vztahů mezi jevy tohoto světa má svůj principiální původ v jejich vztahu vůči pozorujícímu subjektu. Tímto je odhalován nejzáhadnější a přitom vše vysvětlující vztah, jenž odkrývá podstatu světa v podání relativistické filozofie: „Subjekt při vnímání pouze identifikuje kolaps subjektivně vnějšího pole v iluzorní částice, nepozoruje tedy jakékoli objektivní vnější dění. Částice mohou v závislosti na způsobu (energii) pozorování zanikat do ničeho a naopak vznikat z ničeho.“ Co je v případě snění během spánku považováno za samozřejmost, to by nám mělo být inspirací pro pochopení dění v takzvaném reálném světě.